Kenny Neal Band

Účast Kennyho Neala na letošním BLUES ALIVE je jedním z prvních nepřímých, ale o to viditelnějších důsledků získání ceny Keeping The Blues Alive. Když si ji letos v lednu jeli zástupci festivalu převzít do amerického Memphisu, kromě mnoha dalších koncertů totiž ve slavném klubu Rum Boogie Café na tamní bluesové tepně Beale Street navštívili noční jam session, který právě Kenny Neal se svou kapelou hostil. A byl to zážitek, který byl vrcholem nejen jednoho dne, ale celého týdenního maratonu letošního ročníku festivalu Blues Music Challenge.

Pozvání Kennyho Neala do Šumperka tak nemohlo mít větší opodstatnění. Argument, že už dvakrát v Česku koncertoval, poprvé v roce 2011 v Kolíně a předloni v pražském Lucerna Music Baru, neobstojí. Kenny Neal – který na svých jedenašedesát vůbec nevypadá – jednak stárne jako dobře skladovaná whisky, jednak si vyhraněné, zkušené a bluesově fajnšmekrovské publikum zaslouží to nejlepší, co je momentálně k dispozici. A není náhoda, že při letošních Blues Music Awards, nejvyšších oceněních bluesového světa, přezdívaných „bluesoví Oscaři“, převzal tenhle multiinstrumentalista, hlavně kytarista a hráč na foukací harmoniku, hlavní cenu v kategorii Contemporary Blues Male Artist. V níž, mimochodem, porazil také nominovaného Ronnieho Bakera Brookse, další hvězdu letošního BLUES ALIVE. Takže: stvrzeno i oficiálně.

Kenny Neal je nejznámějším příslušníkem druhé generace rozvětveného muzikantského rodu z Baton Rouge v Louisianě. Oblasti bažin, aligátorů, kultu voodoo. Ale taky hudby, nemíchané z mnoha ingrediencí, podobně jako nejslavnější místní jídlo, louisianský „eintopf“ jménem gumbo, a ostré jak tabasco, které je zdejším možná světově nejúspěšnějším vývozním artiklem. Jestli něco Kennyho Neala formovalo už od kolébky, byl to fakt, že se narodil jako syn louisianské bluesové ikony, harmonikáře Rafula Neala.

Se svou ženou, která také nepoznala klidné prostředí své pravé rodiny, měl Raful Neal deset dětí. A geny rozdal dobře: všechny se věnují muzice, byť Kenny je nejslavnější a do své doprovodné kapely porůznu obsazuje i svoje sourozence. Jablka nepadla od stromu daleko hlavně díky každodennímu vzoru: Raful Neal se svou kapelou zkoušel u Nealů doma a děti fascinovaně tatínka a jeho kolegy pozorovaly už od kolébky. Ostatně, sám Kenny nastoupil do tátovy kapely už ve svých třinácti letech. Kromě genetického vkladu a prvních krůčků v otcově kapele byla velkou školou pro Kennyho Neala léta, strávená po boku dnes nejslavnějšího chicagského kytaristy Buddyho Guye, v jehož kapele hrál po dočasném přestěhování z Louisiany do Chicaga od roku 1976 na baskytaru.

Právě Guy Kennyho Neala inspiroval k tomu, aby začal psát vlastní skladby a postavil si svoji kapelu. S ní od konce 80. let vydává autorské skladby na sólových albech, jež rády vzaly pod svá křídla nejprestižnější žánrové labely Alligator, Telarc a Blind Pig, a už pětkrát byl nominován na cenu Grammy. Zatím naposledy to bylo za desku Bloodline, jež vyšla v roce 2016 a následujícího roku si z ceremoniálu Blues Music Awards její protagonista odnášel hned dvě ocenění.